10. 2. 2014

Jak dokládají mnohé nálezy, byla stolová hora Vidoule hustě osídlena již před 20 000 lety. Jedná se tedy o jedinečnou lokalitu nejenom z přírodního hlediska, ale i z archeologického a historického pohledu. Rozhodně proto odmítáme veškeré snahy vedoucí k zástavbě tohoto unikátního území, které by mohlo  sloužit k edukativním účelům.  Kupříkladu přírodní naučná stezka, paleontologická expozice, archeopark, výuka vztahu k přírodě a krajině téměř uprostřed města, jakýsi živý a životný památník pedagoga, nadšence a zapáleného popularizátora vědy. Štorchova škola přírody? Chceme Vidouli doby bronzové, nikoliv doby sádrokartonové a betonové!

Promiňte, pane profesore…

„Posedlý zuřivec leží mrtev! Už nás nebude v lese přepadávat, je s ním konec! Kdo zabil zlého medvěda? Silný Bobr, zabil ho dnes ve skalách ve Vidouli.“

Tolik citát… O typické stolové hoře Vidoule, původně zvané Vidova hora, jedné ze dvou na našem území – další už je jen mnoha pověstmi opředený vrch Vladař na Karlovarsku – toho již v poslední době bylo na všech myslitelných úrovních napsáno víc než dost, takže jen krátké shrnutí významu této mimořádné lokality: jedná se o unikátní naleziště fosílií jak rostlinného, tak živočišného původu, v tzv. koryčanských vrstvách se zde vyskytují např. trilobiti a jiní zástupci mořské fauny. Okolí hory bylo hustě osídleno již před cca 20 000 lety, nedaleko se nachází pohřebiště mladší doby železné, předpokládané, i když neprokázané je i osídlení keltské. Jistá je naproti tomu například těžba opuky na stavbu tři kilometry vzdáleného hradiště v Prokopském údolí v 9. století.

Novodobá historie je opět spojena s lidským osídlením, i když už poněkud jiného druhu, od dvacátých let až do r. 1948 zdejší skály obývala městská chudina a v dobách naštěstí již také minulých zde sídlil útvar protivzdušné obrany státu ČSLA.

V současnosti se jedná o unikátní biotop, kde žije mimo jiné chráněný otakárek fenyklový a mnoho dalších unikátních příslušníků hmyzí říše. Celá Vidoule je sice součástí Přírodního parku Košíře-Motol, přesto se ale opakovaně dostává do hledáčku developerů…

Tento materiál si rozhodně nedělá v žádném případě nárok na odborné posouzení stavebního záměru, jedná se o čistě citový výlev jedince, odkojeného četbou knih Eduarda Štorcha, z jehož povídky Minehava je i úvodní citát. V jiném Štorchově díle – Bronzový poklad- se autor těchto řádků s pojmem Vidoule setkal poprvé a živě si představoval, jak zde před téměř čtyřmi tisíci let stojí ozbrojená tlupa našich předků… Kdokoli může namítnout, že je to přece jenom pověst, literární fikce, romantizující výmysl páně Štorchův, ale to je Jiráskův praotec také, a stavět na Řípu by asi nikoho nenapadlo.

Eduard Štorch, takto učitel a nadšený vědátor však jen nepsal. V roce 1926 si pronajal pozemek na Libeňském ostrově a zřídil zde Dětskou základnu s velikým hřištěm a školou v přírodě, kterou osobně navštívil i Tomáš Garrigue Masaryk, projekt však nezískal přílišné pochopení úřadů a v roce 1934 byl nuceně ukončen. Tehdy to nešlo v Libni, nešlo by to dnes na Vidouli? Přírodní naučná stezka, paleontologická expozice, archeopark, výuka vztahu k přírodě a krajině téměř uprostřed města, jakýsi živý a životný památník pedagoga, nadšence a zapáleného popularizátora vědy. Štorchova škola přírody? Proč ne…

Na Vidouli, rozlehlém návrší, které střeží vstup do pražské kotliny, sedí na skále silný Dagur a čeká na zprávy o postupu svých družin. Na poledni i západě se objevují hloučky ozbrojených mužů. Noví a noví bojovníci přicházejí, na sobě medvědí kůže, na hlavách kravské rohy a za opasky bronzové dýky a sekyrky neobyčejného tvaru…

Umím si představit téměř cokoli, co však moje schopnost imaginace zvládne jen stěží je představa, že na Vidouli místo hrdého bojovníka doby bronzové stojí další lidské sídliště, tentokrát ovšem z doby sádrokartonové.

Autor: Mgr. Michal Petružálek

Zdroj obrázků: Průvodce č. 8: Vlastislav Zázvorka (1938): Geologická vycházka do křídy západní části Prahy