Do Prahy jsem se přestěhoval před 19 lety po pěti letech doktorského studia v Německu. Když jsem byl malý, Praha se zvláštně vonícím metrem (zejména trasou A), s divadly se známými herci a ovocným nápojem Olympus pro mě byla velký svět. Snil jsem o tom, že v ní budu jednou žít. V onom roce 1999 jsem měl pocit, že jsem si to dlouhým a poměrně náročným studiem zasloužil. Že to nebude procházka růžovým sadem, jsem tušil, to, že si z platu učitele, byť vysokoškolského, nemůžu v Praze dovolit slušné bydlení, a musím proto plný úvazek různě „flikovat“, jsem svým zahraničním kolegům ale vysvětloval ještě po mnoho následujících let. Mimochodem let, po která městu šel příjem z mé daně z příjmu.
A situace s bydlením se dnes zase zhoršuje. Městské části včetně Prahy 5 svůj bytový fond téměř celý zprivatizovaly. Nové byty v developerských projektech, pokud nejsou nabízené přímo „na investici“, nejsou dostupné pro člověka s platem učitele, o knihovnicích, pečovatelích nebo pošťačkách ani nemluvě. Přitom všechny tyto profese jsou pro chod města a kvalitní život v něm důležité. Drahé byty a hypotéky navíc ženou nahoru i tržní nájmy. Možnost žít v Praze, o které jsem jako dítě snil, tak možná zanedlouho budou mít jen ti bohatší, kteří se zde „zakoupí“, podobně jako si ve středověku měšťané kupovali právo spolurozhodovat o věcech veřejných.
Pokud bych proto měl nyní zformulovat svůj politický program, chtěl bych, aby Praha byla městem pro každého, ne jen pro někoho. Mám totiž pocit, že tu až příliš často slyším vymezování se vůči těm, „co k nám nepatří“. Ať už jsou to „náplavy z venkova“ (kam ovšem tak rádi jezdíme na chalupy), „úkáčka“, tedy pracující z Ukrajiny, kteří stavějí a uklízejí naše domy, „bezďáci“, nebo právě lidi, kteří nemají na to koupit si tu byt. Sebevědomé město přitom něco takového nemá zapotřebí a je bohaté právě lidmi, kteří do něj přicházejí, a jejich schopnostmi, nikoliv primárně jejich penězi. Tak tomu v historii Prahy bylo vždy.
Obce by proto měly stavět a pronajímat dostupné bydlení pro různé skupiny svých obyvatel, které si byt nemohou dovolit koupit nebo které na trhu hledají pronájem obtížně. Slýcháme, i na zastupitelstvu Prahy 5, že „obec je špatný hospodář“. Když pominu to, že bydlení stejně jako dobré vzdělání nebo zdraví není zboží (aby si ho mohli dovolit jen ti, kdo na něj mají), i tak je to nesmysl. Obec i stát může být tak dobrým hospodářem, jakým bude chtít být (jak ukazuje příklad budějovického Budvaru na jedné nebo Vídně či Berlína na druhé straně). Podle některých výpočtů je nájem z dobře spravovaných bytů jistým a podstatně stálejším zdrojem příjmů, než jejich jednorázový prodej.
Na to, aby bydlení bylo dostupné a zároveň aby nevznikala ghetta, klade po desetiletí důraz právě třeba Vídeň, kterou velmi dobře znám. Ne nadarmo se opakovaně umisťuje na čele žebříčku měst s nejvyšší kvalitou života. Po čtyřech letech zastupitelských zkušeností mám někdy pocit, jako bychom takovou kvalitu v Praze ani nechtěli, nebo alespoň ne pro všechny. Protože ale město sdílíme všichni spolu, závisí náš dobrý a spokojený život i na dobrém životě našich sousedů. Chci proto město otevřené, přívětivé a dostupné!
O mně
Jsem docentem historie na Fakultě humanitních studií UK, ale snad proto, že jsem původně vystudoval učitelství dějepisu a češtiny, mě kromě mé profese (aktuálně zejm. osvícenství) zajímá a baví školství jako celek. Je pro mě prostorem vzájemného kontaktu, obohacování a společného objevování světa.
V Zelených nejen na Praze 5 se angažuju od roku 2006, v letech 2014-2018 jsem za ně byl zastupitelem městské části Praha 5.